Tento článek potřebuje urgentně upravit.

Jak mají články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl, Encyklopedický styl a Pravopis. Neodstraňujte tuto šablonu, pokud text neplní minimální požadavky na článek ve Wikipedii. Jestliže si nevíte rady, navštivte prosím stránku Potřebuji pomoc.

---

Článek nebo jeho problematická část mohou být smazány v procesu odloženého smazání, pokud nedojde k nezbytným úpravám ve stanovené lhůtě 14 dní, která skončí 20. 7. 2024 16:41 (CEST).

Pro vkladatele šablony: Vyhledejte v historii článku autora tohoto textu a na jeho diskusní stránku vložte

{{subst:Urgentně upravit autor|Libuše Pamětnická}} --~~~~
Komentář: bohužel neplní WP:ES

Libuše Pamětnická

Libuše Pamětnická (10. července 1920 Hněvkovice – 29. října 1992 Humpolec) je česká spisovatelka, básnířka a publicistka. Především Českomoravské vysočiny ČR, Humpolecka a Pelhřimovska. Autorka románů Břízy ve větru (1939) a Vysoká mříž (1941), básnických sbírek Malá princezna (1942), Rytmy kraje (1983), Milování (1986), Recitace k poslednímu rozloučení (1991), Planutí a zhasínání (1991), Kalendář srdce (1992) a pohádek Pohádky měsíčních večerů (1944) a Strašidla ze Zálesí (2017).

Život

Dětství a mládí

Otec Libuše Pamětnické František Pamětnický (23. prosince 1893, 9. listopadu 1944) odešel v roce 1921 pracovat jako úředník finanční stráže na Podkarpatskou Rus, kam s ním odešla její matka Pavla Pamětnická (20. března 1895, 21. dubna 1977). Holčičku Libušku zanechali u dědečka Jana Mokrého (7. prosince 1863, 10. října 1931) a babičky Emílie Mokré (1867,1952) ve škole v Hněvkovicích u Humpolce, v níž byl prvním řídícím učitelem a zakladatelem Sboru hasičů. Celé dětství a mládí strávila nakonec s nimi v domku čp. 100 v Hněvkovicích, postaveném po odchodu Jana Mokrého do důchodu.

Libuše Pamětnická od mládí ráda psala. První článek otiskla v devatenácti letech v roce 1939 v pelhřimovském Týdeníku z Českomoravské vysočiny. Zde také publikovala svůj první román na pokračování „Břízy ve větru“.^[1]

Dobu německé okupace za druhé světové války prožívala jako studentka pražského pedagogického ústavu. Ubytována byla u tety Boženy Mokré (31.11.1890, 23.3,1984) prokuristky významné firmy na laboratorní přístroje Jeřábek a spol., která vybavovala např. Běhounkovu výpravu k Severnímu pólu. Po skončení studia nastoupila Libuše Pamětnická učitelské místo v Praze Na Zelené lišce. Na literární činnost ale nezanevřela. Publikovala řadu fejetonů v Pražském ilustrovaném zpravodaji a v témže časopise jí vyšel román na pokračování „Vysoká mříž“^[2].

V roce 1942 vydala v edici Zvěrokruh v Českých Budějovicích svou první básnickou sbírku „Malá princezna“^[3].

V září 1944 vydalo Špronglovo nakladatelství v Pelhřimově její knihu pohádek „Pohádky měsíčních večerů“^[4] s ilustracemi M. Martinové. Pohádky jsou uloženy v Památníku národního písemnictví.

Po převelení z Podkarpatské Rusy do Prahy byl František Pamětnický zatčen za účast v odboji a uvězněn v koncentračním táboře Mauthausen, kde byl 9. listopadu 1944 popraven. Manželka Pavla Pamětnická zůstala sama v Praze se dvěmi sestrami Libuše Pamětnické Vlastou a Eliškou. Sen o společné rodině se rozplynul a v roce 1944 se Libuše Pamětnická provdala za profesora matematiky v Praze Ladislava Badalce. První dcerka Libuška jim zemřela po porodu a rok po válce 21.srpna 1946 se narodila Ivanka. Po rozvodu si ponechala Libuše Badalcová své jméno za svobodna Pamětnická a dceři Ivaně ho dala též. V roce 1946 se s dcerou vrátila na čas na rodnou chalupu ke své osmdesáti leté babičce, kterou pokládala celý život za matku. Bez Prahy ale nedokázala žít a po smrti babičky se vrátila učit do Prahy. Dceru Ivanu ponechala na chaloupce v Hněvkovicích u své tety Boženy Mokré (31. října 1890, 23. března 1984), která dům po smrti své matky Emilie Mokré zdědila.

Zralý věk

Ke stáru se Libuše Pamětnická navrátila do rodného kraje, kde kromě pedagogické činnosti se věnovala psaní básní a článků do místních novin: Jihočeské pravdy, jihlavské Jiskry, pelhřimovského Nástupu, Hlasu 91, Hlasu Vysočiny, Nového týdeníku z Českomoravské vysočiny. Přispívala téměř pravidelně básněmi a články do Humpoleckého zpravodaje Zálesí. Žila s tetou Boženou Mokrou v jejím domě v Hněvkovicích. Dcera Ivana studovatla od roku 1964 na Matematicko-fyzikální fakultě University Karlovy v Praze, kde po studiích zůstala pracovat a založila 17. července 1970 rodinu se spolužákem Jaroslavem Haslingerem, pozdějším doživotním profesorem na Universitě Karlově. Z manželství pochází vnuk Libuše Pamětnické Michal Haslinger (3. května 1977 v Praze).

Libuše Pamětnická milovala kraj pod hradem Orlíkem, kterému se pro nádherné lesy říká Zálesí.Tomuto kraji věnovala do vínku nejen svoji prozaickou, ale i  básnířskou tvorbu. Drsná Vysočina byla pro ni nevyčerpatelným zdrojem inspirace. V letech osmdesátých a devadesátých jí vydal Městský úřad v Humpolci jako poděkování za to, kolik veršů věnovala ve své literární tvorbě rodnému kraji a městu samému, pět básnických sbírek: Rytmy kraje (1983)^[5], ilustrace RNDr. Ivana Haslingerová, CSc., editorská poznámka PhDr. Ludvík Pokorný, CSc., Milování (1986)^[6], ilustrace RNDr. Ivana Haslingerová, CSc., edorská poznámka PhDr. Josef Tomeš, Recitace k poslednímu rozloučení (1991)^[7], Planutí a zhasínání (1991)^[8], editorská poznámka Marie Vytopilová a Kalendář srdce (1992)^[9], ilustrace RNDr. Ivana Haslingerová CSc., editorská poznámka Miroslav Dvořák.

Kniha pohádek Strašidla ze Zálesí

Přestože svůj první článek otiskla Libuše Pamětnická v roce 1939 a od té doby vydala kromě množství novinových článků několik románů a básnických sbírek, do duší čtenářů se zapsala především svojí poslední knihou pohádek „Strašidla ze Zálesí“^[10], která vyšla až po její náhlé smrti.

Je až s podivem, kolik občanů na ni po více než stu letech od narození vzpomíná. Zřejmě je to proto, že všechna strašidla, o nichž psala ve svých pohádkách, skutečně žila v konkrétních rybnících a lesích na Humpolecku a děti se tak v přetechnizovaném světě dozvídají nejen to, co je hejkadlo, divoženka, rusalka, diví muži, andělé, bludičky, polednice, čerti, šotkové, ďáblíci, ale současně se učí znát i nejromantičtější kouty svého kraje, kde tyto potvůrky sídlily – pardon – dosud sídlí.

Ve Strašidlech ze Zálesí se ke čtenářům vracejí pověsti, v nichž kraj spí celá tichá staletí a prostřednictvím vypravěčského umění autorky se probouzejí a promlouvají k lidem bájné příběhy a postavy jak je jen její představivost a fantazie dokázala vytvořit. Při toulkách krásnou přírodou před očima čtenářů ožívají bájní rytíři na místním hradu Orlíku, místní hastrmani a rusalky a hned se na ta místa čtenáři dívají jinak. Proto se Libuše Pamětnická touto knihou stala, tak jako každá autorka podobných dětských knih, tak trochu nesmrtelnou. Vždyť pohádkové bytosti jsou přítomny všude kolem nás. Chce to se jen zasnít a zavzpomínat na dětství. A právě dětství si připomíná každý tak rád…

V den své náhlé smrti stačila sice ještě předat Miroslavu Pejšovi z nakladatelství U Jakluba v Pelřimově 1. díl pohádek^[11], který jej obratem v roce 1992 vydal v nákladu 3000 kusů s ilustracemi Ivany Haslingerové. Nedožila se bohužel radosti nad tím, že se její knížka v roce 2009 stala nejčtenější dětskou knihou v humpolecké městské knihovně, ani zprávy o tom, že se stala dokonce povinnou školní četbou na místní základní škole v Hálkově ulici, ani toho, že humpolecká Základní umělecká škola G. Mahlera (ZUŠ) k jejím nedožitým devadesátým narozeninám uspořádala výstavu jejích soch coby návrhů na její pomník, které vymodelovali žáci pod vedením profesorky Evy Moravcové. Nedočkala se ani toho, aby si prohlédla návrh těchto dětí na realizaci parku, památníku a pomníku před budovou hněvkovské školy, kde prožila ranné dětství. V místní knihovně v Hněvkovicích je umístěna stálá výstava těchto návrhů. Kulturní komise České republiky, z.s., Praha, IČO: 60456528 se snaží ke 30 letům své činnosti v roce 2024 nalézt sponzory, kteří by alespoň některé návrhy uvedli v život.

V pozůstalosti autorky nalezla dcera RNDr. Ivana Haslingerová, CSc. rukopis druhého dílu pohádek. Zkompletovala je s dílem prvním a všech 46 pohádek nově zilustrovala a vydala pod záštinou Kulturní komise Čerské republiky, z.s. v červenci 2017  jako 644. publikace nakladatelství Práh (www.prah.cz) v nákladu 2000 knih. Splnila tím dávné prosby své matky, která ji o ilustrace za života neustále žádala.

Podle názoru odpovědného redaktora knihy prezidenta Kulturní komise České republiky, z.s. Doc. Ing. Jiří Pancíře, CSc., mají pohádky velmi dobrou literární úroveň. Kromě vyčerpávajícího popisu strašidel zachycují i život lidí žijících na přelomu 19. a 20. století ve vesničkách uprostřed lesů. Lze je proto přijmout i jako pěkně napsané a čtivé povídání o životě ve vesnicích na Humpolecku v té době a proto byly zařazeny mezi povinnou četbu v místní  škole v Humpolci^[12]. Přál bych si, aby kniha čtenářům přinesla tolik potřebný klid v této tak hektické době. Aby se přenesli při jejím čtení do doby, kdy lesy byly plné hejkadel a bludiček, kdy v každém rybníku sídlil hastrman a na jeho hladině tančily zelenooké rusalky,“ píše docent Pancíř v Editorské poznámce ke knize.

A právě pro tuto její vlastnost, kterou se odlišuje od moderních dětských knih, nad ní přebrala záštitu Kulturní komise České republiky, z.s. a Jiří Pancíř knihu osobně graficky zpracoval a zalomil, provedel korektury, připravil na CD do tisku a napsal k ní předmluvu, v níž mj. uvádí: "Tímto svým posledním dílem se autorka trvale zapsala do regionálního slovesného umění na Českomoravské vysočině a nejen tam.^[13] Vždyť pohádkové bytosti jsou přítomny všude kolem nás a v současné přetechnizované společnosti je chvíle zasnění se při toulkách přírodou ještě důležitější než kdysi. Chce to jen se zasnít a zavzpomínat na dětství a procházka krajinou se stane jednou velkou pohádkou a všude kolem nás ožijí pohádkové bytosti popsané v této knize. Lesy a rybníky jsou ale všude a i v nich žijí veselí vodníci Camprlíci, lesní strašidla a hejkadla... Věřme, že se pohádky budou líbit i moderním přetechnizovaným dětem po celé zemi."

Snad právě proto se touto knihou vryla Libuše Pamětnická do paměti Humpolecka obklopeného hlubokými lesy. Nedožila se buhužel ani křtu druhého vydání knihy^[12], ani radosti nad tím, že se její kniha stala opět velice čtenou dětskou knihou v humpolecké městské knihovně a povinou četbou v základní devítileté škole v Hálkově ulici v Humpolci.^[14]

V pozůstalosti libuše Pamětnické bylo nalezeno šest dosud nevydaných básnických sbírek Sříbrný chlad, Stopy a paměť míst, Reflexe, Torzo snů, Když sněží na srdce, Tři kytice šeříků pro mrtvé děti. A rovněž několi próz vzpomínek. Kulturní komise ČR, z.s. se snaží nalézt jejich vydavatele a rovněž se snaží u příležitosti 30 let své existence v roce 2024 nalézt jejich vydavatele a zkompletovat všech 12 sbírek do jediné velké Knihy básní Libuše Pamětnické.^[15]

Libuše Pamětnická je pohřbena v rodném hrobě v Jiřicích u Humpolce. Byla katolického vyznání. Nebyla politicky organizována.

Odkazy

Reference

Externí odkazy

• Kulturní komise České republiky, z.s., Praha, IČO: 60456528